LOUČENÍ

Každá mince má dvě strany, a to také platí pro život zde v České republice. Je v mnoha ohledech lepší, ale zároveň těžší. Před odjezdem do ČR jsem se na západní svět neskutečně moc těšila. Bylo to něco neuvěřitelného, něco nedosažitelného. Téměř každý člověk, který se se mnou poprvé potká a s kterým se dám do řeči, se ptá, proč jsem přijela do ČR a jak jsem se sem dostala. Až nyní mě napadlo napsat o tom článek, a tak jsem tu, s vámi na svém prvním blogu.

Před mnoha lety jsem žila v neúplné rodině a dá se říci, že jsem prožila vcelku normální dětství. Když se moje maminka rozhodla odjet do Evropy, bylo mi 13 let. S politikou v Mongolsku převážně nesouhlasila, divila se, kam nás ta společnost vede. Jako studentka se proti zkorumpovanému vládnímu systému bouřila a s přibývajícím věkem přestala v možnou změnu věřit. Sebrala v sobě veškerou sílu a rozhodla se všeho vzdát. Vzdala se své práce, titulu, dvou dcer, přátel, sourozenců a odjela do cizí země. Jsem si jistá, že to pro ni musela být bolestivá změna. Dostalo se jí pracovního víza na pozici dělníka ve společnosti na výrobu pánských obleků. Do zahraničí s ní měla odjet také má o 8 let mladší sestra, které ale nakonec vízum odmítli, jelikož firma pracovní sílu s malými dětmi nezaměstnávala. Sestře bylo tehdy 6 let a ničemu, co se kolem dělo, příliš nerozuměla. Já jsem to naopak moc nevnímala a žila si ve svém vlastním světě. Než nastala chvíle rozloučení matky s dcerou, neuměla jsem si tu bolest vůbec představit.

Sešli jsme se všechny u moji tety, kde jsme s maminkou měli rozloučit a jet zpátky domů. Pamatuji si na její pohled, když jsme nastupovali do auta. Dala mi na čelo pusu a řekla mi dobře se postarej o sestru. Brzo si pro vás přijedu.