Sestra a neštovice

Po odjezdu mamky jsme zůstaly se sestrou u bratrance a jeho manželky. Mamka jim nechala svůj malý podnik, který provozovala, ještě když žila v Mongolsku. Oni jí za to slíbili, že se o nás postarají, než si pro nás bude moci přijet. Zanedlouho však podnik zkrachoval a bratranec s manželkou zůstali bez práce. Nebylo to zrovna nejlepší období mého života. V té době totiž má sestra onemocněla. Měla neštovice a všude po těle jí vyskákaly pupínky. Věděla jsem, co to je, ale nevěděla, jak to léčit. Šla jsem s tím tedy za dobrou kamarádkou mé mamky, která bydlela nedaleko. Koupila nám na to léky a poradila, co s tím. Týdny nemohla sestřička ven, nemohla se koupat a uhlídat ji v noci, aby si to neškrábala, bylo těžké. Tehdy se dětem neštovice mazaly tekutým přípravkem, který připomínal modrý inkoust. Sestra byla tím "inkoustem" celá poťupkaná a občas si zalezla za skříň a následně na mě vybafla. Vypadala jak malá flekatá příšerka. Dodnes na to vzpomínám. Přepadá mě z toho smutek a zároveň mě to rozesmívá. Měla veliká ouška a byla neskutečně roztomilá. Svou sestru mám moc ráda a jsem k ní silně citově připoutaná.

Tátova pracovna - město Erdenet - rok 2000

Bolesti, které vás opravdu poznamenají, nikdy časem nevyblednou. Naopak tu bolest cítíte čím dál hlouběji a vrací se vám nejenom vzpomínky, ale i bolestivé pocity, které se snažíte roky hluboko v paměti pohřbít. Je velmi těžké o tom psát, ale zároveň cítím určitou potřebu dostat to ze sebe ven. Proto jsou možná mé příběhy tak krátké a stručné.